Antika

Platidla ražená v oblasti Středomoří a Blízkého východu v období od vzniku samotných mincí (7. století př. n. l.) až po zánik Západořímské říše (rok 476 n. l.), případně až do měnové reformy císaře Anastasia v Byzanci (rok 498 n. l.).

Tato éra položila základy modernímu mincovnictví a proměnila kousky drahého kovu v mocný nástroj obchodu, politiky a propagandy.

Zde je přehled toho nejdůležitějšího, co antické mince definuje:

1. Hlavní historická období

Antické mincovnictví se dělí do tří základních okruhů podle kultur, které jim dominovaly:

Řecké mince (cca 650–30 př. n. l.)

Vznik: První mince na světě nechal vyrazit král Alyattés v Lýdii (dnešní Turecko) kolem roku 610 př. n. l. Byly vyrobeny z elekra (přirozená slitina zlata a stříbra) a měly tvar nepravidelných valounků s vyraženým znakem lva.

Charakteristika: Řekové dovedli ražbu k umělecké dokonalosti. Mince zobrazovaly božstva, mytologická zvířata a symboly městských států (např. slavná athénská sova pro bohyni Athénu nebo pegas v Korintu).

Římské mince (cca 300 př. n. l. – 476 n. l.)

Charakteristika: Na rozdíl od uměleckých Řeků byli Římané praktičtí a pragmatičtí. Mince sloužily jako hlavní masmédiu starověku. Protože neexistovaly noviny, císaři na nich propagovali své portréty, vojenské úspěchy, stavby nebo politické programy.

Dělení: Rozlišujeme mince z období římské republiky (často motivy bohů a rodové symboly) a římského císařství (portrét vládnoucího císaře na lícní straně).

Keltské mince (cca 3. – 1. století př. n. l.)

Keltové byli fascinováni řeckými a makedonskými mincemi (zejména ražbami Filipa II. Makedonského) a začali je napodobovat.

Vytvořili však zcela unikátní, abstraktní styl (stylizovaní koně, divočáci, postavy). Na našem území (Bóje) razili slavné zlaté duhovky (statéry).